Včera jsme s Thomasem zašli do místní pobočky Peterpans Travel a narazili na letáček s obrovskou želvou a slibem, že za 35 dolarů ji uvidíme na vlastní oči. Miluju šnorchlování a mám zvláštní slabost pro želvy, takže jsem prostě nemohla odolat a okamžitě jsem si zaplatila výlet k Julien Rocks, lávovému útvaru, který se nachází asi půl hodiny plavby od Byron Bay.

Nemůžu dospat, takže do místního potápěčského klubu přicházíme s pořádným předstihem. Brzy se ukáže, že jsme zapomněli na australský pohodový přístup k času a k takovým maličkostem, jako je například fakt, že se mělo vyplout už před hodinou nebo před dvěma. Během čekání se dáváme do řeči s postarší Američankou, dostáváme od ní vizitku a pozvání do Louisiany ("Kdybyste náhodou měli cestu kolem, tak zavolejte, můžete zůstat, jak dlouho bude chtít.")

Zhruba po dvou hodinách posedávání v neoprénech konečně vyrážíme k Julian Rocks. Je to opravdu úžasný zážitek, plujeme na motorovém člunu asi pro osm lidí, a tak rychle, že se pevně držím lana nataženého po jeho obvodu, abych se náhodou neocitla ve vodě už v půli cesty. Za necelou půlhodinu jsme na místě a mně je upřímně líto, že ten útes není od břehu mnohem dál.

Kapitán nám dává instrukce a ukazuje, v jaké oblasti se máme zdržovat, abychom toho viděli co možná nejvíc. Jakmile skončí, tak s Thomasem skáčeme do vody a ocitáme se ve světě plném pestrobarevných ryb a rybiček. Nakonec se objevuje i ona slibovaná želva, je obrovská a prohlíží si nás stejně zvědavě jako my ji.

Po chvíli zmizí nejen želva, ale i všechno ostatní. Viditelnost se totiž zničehonic zhoršila natolik, že nevidíme v podstatě nic. Vynořujeme se a zjišťujeme, že jsme se dostali poměrně daleko od míst, která jsme neměli opouštět, i od lodi, kterou jsme rozhodně opustit nechtěli. Snažíme se plavat zpátky, ale dostali jsme se do tak silného mořského proudu, že je veškerá snaha marná. Thomas se pokouší dát znamení kapitánovi, ale ten je k nám buď otočený zády nebo nás nevidí přes vlny. Nakonec naštěstí zahlédne mávajícího Thomase a vydá se pro nás.

V tom okamžiku se mi sice trochu uleví, ale ukáže se, že tím naše trápení ještě nekončí. Proud totiž unáší nejen nás, ale i průsvitné tvory s dlouhými žahadly, o nichž v reklamě nebyla ani zmínka. Jedna medúza mě požahá na zápěstí, jiná na kotnících a další mi doslova omotá žahadlo kolem krku. Pomalu toho začínám mít dost, ale už je tu člun a kapitán nám pomáhá na palubu.

Okamžitě mi dává chladivý gel a termosku plnou ledu, který si přikládám na krk. Pálení trochu ustupuje, ale postupně mi začíná docházet, co se stalo a co se mohlo stát. Začíná mi z toho být trochu slabo, své udělají i vlny a neustálé houpání lodi. Po pár minutách je mi tak špatně, že můžu jen sedět na dně člunu a opírat si čelo o bok lodi. Když se to trochu zlepší, tak nerozvážně otevřu oči a rozhlédnu se. Ach jo, netušila jsem, že pouhý pohled na vlny může mít tak hrozný vliv na můj žaludek. Rychle oči zase zavírám, ale k ničemu to není.

Nejdřív doufám, že se dožiju návratu na břeh. Pak se dozvím, že před sebou mám ještě nejméně hodinu a čtvrt na tom šíleném krámu, který se ne a ne přestat houpat. Pak už doufám jen v to, že umřu co nejdřív. Ve chvíli, kdy se vydáváme zpět do Byron Bay, jsem nečekaně stále naživu. Před jistou smrtí mě zachrání tajemný neznámý, který mi vezme termosku a celou cestu mi na krk přikládá kostky ledu, což velkou měrou přispěje k tomu, že se mi po nejdelších třiceti minutách v mém životě podaří vyklopýtat na břeh. Celou dobu jsem netušila, kdo to je, teď vidím, že to byl jeden německý potápěč. Ráda bych mu poděkovala, ale mohla bych ho pozvracet, takže se vzmůžu jen na křivý úsměv.

Další půlhodinu si nejsem jistá, jestli přeci jen nebudu zvracet, po hodině se pomalu přestávám motat a zhruba za dvě hodiny se objeví první myšlenka na jídlo. Thomas je natolik rád, že nebude muset cestovat sám, že mě samou radostí pozve na klokaní burger.

Musím přiznat, že před pár měsíci bych se masa z těchto roztomilých zvířátek ani nedotkla. Ale nejspíš jsem se aklimatizovala natolik, že si na něm teď opravdu pochutnávám. Během pozdního oběda vedeme poměrně zajímavý rozhovor s číšníkem, rodilým Australanem. Dozvídáme se od něj, že on exotické druhy masa moc nevyhledává. Klokaní maso jedl dvakrát a králičí dokonce jen jednou v životě.

Nevím, co mě to napadlo, ale po jídle se opět vydáváme k moři. Ovšem ani tentokrát to nedopadá moc slavně. Místo blbnutí ve vlnách se chvíli topím a nakonec mě na pláži (kde jsem se posadila tak, aby mi vlnky jen šplouchaly na nohy) zalije obrovská vlna, která s sebou přinese i jednu medúzu se skutečně žahavým žahadlem.